Vranov

 Jako dítě jsem s rodinou jezdila na Vranov na chatu každé prázdniny. V té době se jezdilo na podnikové chaty, matně mi zůstává v paměti chata OPMH (netuším, jestli je ta zkratka správně a co vůbec znamená), ale určitě jsem byli na více chatách. Vždycky to byly velké chaty, minimálně pro dvě rodiny a vždy nás tam byla horda, ať už jsme se navzájem znali nebo ne. Po revoluci tenhle typ dovolených přestal, a mně jako dítěti to přišlo škoda. Našim se pak asi dva roky po sobě podařilo sehnat pronájem malé chatky, ale pak už nic. Asi to skončilo i proto, že pak jsme s bráchou v době puberty o takové rodinné dovolené ztratili zájem. Každopádně vzpomínky na Vranov mám samé hezké, i když už mlhavé.

Proto mi udělalo velkou radost, když se mi letos v červnu konečně podařilo vyjet s kolegy z práce na chatu na Vranov. Konečně proto, že už se ta akce konala vloni, ale to děti angínovaly, tak jsem byla doma. Jako u každé takové akce to nebyla iniciativa našeho zaměstnavatele, zorganizovala to jedna kolegyně, jejíž známý vlastní chatu kousek od Panelu. Chata je to obrovská s asi 12 pokoji a apartmánem a dvěma kuchyněma. Sešlo se nás tam jen kolem 10 plus 4 děti. Chatu jsme měli sami pro sebe a tak jsme mohli dle libosti využívat veslici, paddleboardy, šipky i pinec. Což tedy ocenily hlavně ty děti :-) I voda ke koupání byla ještě pěkná. I přes asi půlhodinovou bouřku jsme si to myslím všichni moc užili. 

Naše děti dokonce tak, že mě přemluvily, abychom tam jeli ještě jednou společně i s tatínkem. Naštěstí byl volný první červencový víkend, tak jsme tam hned vyrazili. Bylo to opět perfektní, jen voda už začínala být poněkud zarostlá. Děti blbly na loďce a paddleboardu tak intenzivně, že v pět odpoledne byly vyřízené tak, že odmítly i smažák k večeři (což se stalo poprvé a zřejmě i naposled).

S tím jídlem souvisí i to, že jsem podle a zákeřně dětem zatajila, že je blízko chaty obchod, kde se dá koupit něco k snědku. Plus jsem doma upekla chleba. Ale ne obyčejný, ale s cibulkou (fuj, to nejím), pažitkou (to zelený nejím) a černou čočkou (mami fůůůůj). Plán byl takový, že když nebudou mít jinou volbu, snědí i to, co by doma nepozřeli. Myšlenka dobrá, ale táta přibalil i bílý pečivo. Tak jsme ten čočkovej chleba jedli jen my dva a Anka teda taky, protože na rozdíl od svých bratrů nemá problém s bylinkama ani s čočkou.

 Nicméně - pokud doma pečete, tak ten chleba zkuste, protože je jednak chuťově vynikajíci (třeba k opečenýmu buřtu) a jednak se s těstem dobře pracuje. Recept zde: https://www.vune-chleba.cz/2020/04/chleb-s-cernou-cockou-a-bylinkami/

A ať je vidět, že nekecám, tak fotečka z procesu:

Inu, a jinak už 14 dnů nešiju. Není čas, není čas... Ale snad zase brzo bude, už mám absťák.