Paolo Sorrentino: Všichni mají pravdu

 "Všichni, i ten poslední zasranej nežit v soumraku lidstva, maj svoji bolest a našlo by se dost materiálu, aby je člověk respektoval. Dostanete chuť respektovat všechny lidi, když vám vykládaj takovýhle věci. Ale pak to nedokážete. Převážně proto, že špatnost útočí na dosud nechráněný kouty vaší duše jako vysavač, jako Tatar sjetej kokainem; špatnost chystá noční nástrahy na vaše srdce, pořádá na vás nájezdy, zprzní vás a znásilní a odnáší si ozdobný serepetičky vašeho těla a zanechá ve vás, tentokrát o kousek vedle, další prázdnotu, zamořenou pocity viny."

Příliš mnoho myšlenek a slov. Taková pavučina, do které je snadné se chytit, ale není vůbec snadné se v ní zorientovat a dostat se z ní ven. Hluboké úvahy jsou tu obalené balastem slovního průjmu, květnatých přirovnání a prachobyčejného machrování hlavního hrdiny s neutuchající chutí užít si život s každým myslitelným požitkem (s něčím takovým jsem randila v pubertě, takže už mě to nemůže ani ohromit ani znechutit). Přiznávám, že Sorrentina jako scénáristu a režiséra neznám. A jako spisovatele? Inu... I když většinou mám ráda lidi, kteří jsou schopní vytvářet košaté nejen myšlenkové konstrukce, ale dokonce je i dávat do smysluplných rozvitých vět, tato kniha mě donutila se zalíbením žasnout nad prostou krásou vět holých. Aha... takže jsem to vlastně mohla shrnout velmi stručně - ukecaný, ale dobrý.