Tudy ne, přátelé

Ačkoli byl pravým mistrem slepých uliček Jára Cimrman, občas do nich zabrousíme každý. Já teď jednou takovou dlouhou a klikatou slepou uličkou došla konečně až na konec, kde jako blesk z čistého nebe zasvitlo poznání - tudy pro mě cesta nevede. 

Mluvím o výšivce. Ne korálkové, ale klasické. Nebo vlastně o spojení korálkové a klasické výšivky. V květnu jsem si udělala radost a přihlásila se na kurz vyšívaných broží, který pořádala Ivona z Naspirale.cz. Nalákaly mě fotky na Facebooku (tato fotka není moje, je převzatá z FB Naspirale):

I když jsou brože focené kvůli představě o velikosti na ruce, přesto jsem lehce zalapala po dechu, když jsem naživo uviděla, jak moc jsou opravdu veliké. A nebyla jsem sama.

Mohli jsme si vybrat, kterou z variant brože vytvoříme. Já pro sich koupila před kurzem materiál na obě varianty s tím, že se rozhodnu až na místě, co vlastně budu šít. Naživo mi víc učarovala ta brož vlevo, s filigránem v barvě mědi. Jen jsem si holt zase musela vymyslet něco extra a rozhodla jsem se nenašívat tam jenom korálky-lilie, ale rovnou tam dát i ty úžasné modrofialové kytičky, se kterými jsem původně počítala na tu druhou brož.

Našívat korálky - to by mi šlo. Legrace skončila v okamžiku, kdy došlo na klasickou výšivku. Už jen rozebrat vyšívací bavlnku po dvou nitkách a následné navlečení do jehly bylo úkolem hodným vědce. Když už jsem si myslela, že mám vyhráno (tedy když obě nitky bavlnky byly bezpečně v oušku jehly), zjistila jsem, že vyšívání není taková prča, jak jsem si pamatovala z dob dávno minulých. Ono to vůbec nepřibývá! Ono se to cuchá! Ona rychle dochází nit! A ještě rychleji trpělivost. 

Dokončit brož přímo na kurzu bylo jasně nemožné - ale na to nás Iva hned v úvodu upozornila. Horší bylo, že doma se mi do pokračování šití moc nechtělo. Nakonec jsem se přece jen přemohla a brož dokončila. Ani mě tak neštve, že není krásně symetrická (kdybych někdy náhodou šila další, už vím, co udělám jinak), jako to, že mě tahle práce prostě a jednoduše nebavila. Už jen to, že jsem začala 21. května a s velkým úlevným "uuufffff" skončila 26. června, je dostatečně vypovídající: tudy pro mě cesta opravdu nepovede. Maximálně tak možná někdy zkusím výšivku na menším kousku. Ale spíš asi ne :-)

Každopádně z kurzu jako takového jsem byla nadšená. Už jen to, že jsem byla po minimálně deseti letech v Praze jinak, než služebně. Užila jsem si to. A teď už se těším na nějakou další, čistě korálkovou, výšivku.