Umím knedle!

Asi už vážně stárnu, ale páteční večer jsem netrávila ani ve víru zábavy, ani u filmu nebo knížky. Do 11 do noci jsem chystala svíčkovou na druhý den a vařila houskové knedlíky.

Jen, co jsme uložili Anči do postýlky, pustila jsem se do toho očistce. Prý odvážnému štěstí přeje a s chutí do toho, půl je hotovo... no znáte ta kurážná přísloví. Svíčková mi hrůzu nenaháněla, tu (bez jakéhokoliv náznaku falešné skromnosti) fakt umím. Mým strašákem jsou už pár let ty knedlíky. Ze začátku mých kuchařských pokusů se mi nedařily vůbec. Pak se celkem možná daly i jíst, ale rozhodně na to nevypadaly. Tak se to se mnou vleklo pěkných pár let. Když chtěl muž k obědu něco knédloidního, musel si skočit do obchodu. Já už jsem ze všech těch pokusů byla tak znechucená, že už jsem myslela, že to nikdy neklapne. A ejhle, klaplo. Na Labužníkovi jsem si našla recept na Houskové knedlíky, co se zaručeně povedou. Sice jsem k nim přistupovala se značnou skepsí, nicméně se opravdu povedly.

To, že nakonec se mi je v sobotu podařilo zničit při ohřívání, je věc jiná. Teď už o sobě můžu prohlašovat, že umím houskový knedle. Další položka v seznamu věcí, co musím zvládnout, je odškrtnutá. Čeká mě ovšem další meta - bramborové knedlíky. To si ale nechám zase až na jindy.