Jak jsem se ztratila

Stalo se mi to poprvé v životě. Opravdu jsem se při běhu ztratila. Navíc poměrně blízko domova. Ta ostuda... No, aspoň byla trochu legrace.

Odpoledne se Muž vrátil brzo z práce, takže jsem mu o půl 4 předala kočárek se spícím dítětem a vyběhla jsem na svůj oblíbený okruh. Nějak mi to ale nedalo a rozhodla jsem se zaběhnout kousek dál od vyběhané trasy. Říkala jsem si, že když se budu držet plus mínus určitého směru, nemůžu se ztratit. Omyl. Směr jsem měla dobrý, ale prodloužila jsem si trasu o celých 6km. Místo abych běžela mezi poli jsem se ocitla v lese a musím říct, že když už jsem asi 20 minut běžela potemnělou zarostlou lesní cestou, napadalo mě všelicos - od vyvrknutého kotníku po úchyláka s motorovou pilou. Nakonec to dobře dopadlo, les skončil a já uviděla záchytný bod - statek Jindřich - ale proklatě daleko. Zavolala jsem Muži, ať jedou domů, že už je na procházce určitě nechytnu a budu ráda, když budu do 5 hodin doma na kojení. To jsem stihla naprosto krásně.

Muž si ze mě samozřejmě dělal legraci, ale tak patří mi to - když chci prodlužovat trasu někde, kde to tak úplně neznám, musím si to příště pořádně prostudovat na mapách.