Něco končí, něco začíná

Dnes jsme byli s Ančetem naposledy plavat. Teda jako organizovaně plavat, v kurzu. Jsou před námi dva letní měsíce, kde se budeme čvachtat zcela neorganizovaně neboli nadivoko, než v záři zase začne drezúra. Shodou okolností vyšel začátek kurzu na datum, kdy měla Anička před rokem termín narození. Tehdy to nevyšlo, uvidíme, co bude říkat na dodržování termínu letos.

Z toho plavání jsme vyrazili rovnou na náš první velký celodenní výlet. Telč. Říkali jsme si, že tam se zabavíme jak my, tak bude mít Anička na co koukat. Jsem ráda, že jsme se nespletli. Anče v autě usnula vzorně ve svůj dopolední spací čas - 9:58 byla tuhá. Protože do Telče je to slabých 45 minut, vzali jsme to ještě na náš oblíbený Roštejn a doufali, že se nevzbudí moc brzy. Nepomohlo to, vstávala před 11. Ale to nevadilo, na nádvoří hradu se jí líbilo, smála se na slečny průvodkyně, brebentila o sto šest a dokonce se nechala celkem ochotně fotit.

V Telči už ji to nadšení trochu přešlo, extatické výskání jako na hradě se nekonalo, ale tvářila se pořád více méně spokojeně. Dokonce akceptovala sporťák zcela bez výhrad a svůj první pobyt v něm brala jako něco zcela samozřejmého a normální (takže maminka se zase stresovala zcela zbytečně).

Doma potom s dokonalým klidem předvedla několikrát za sebou ukázkové přetočení na bříško a tvářila se při tom, jako by to dělala dennodenně už od narození.

Každopádně byl to (příjemně) náročný den.